RECENZE: Kazň – mlčení sovětských jehňátek

V Sovětském svazu sérioví vrazi neexistovali. Oficiálně. Takže ve skutečnosti existovali, ale režim to popíral. Problém tím byl vyřešen a socialismus šel dál vstříc světlým zítřkům, až v roce 1991 implodoval. A právě tehdy začíná ruský film Kazň.

POTĚMKINOVO RUSKO
Filmfanatic se pravidelně vydává do Ruska, aby neztratil přehled o tamní produkci. Většinou je z toho hodně depresivní, i když silně nadprůměrná podívaná. Za všechny bych připomenul brilantního Hlupáka. Právě takové příběhy jdou totiž Rusům nejlépe. Ukázat, jak těžké to v Rusku je. Pod vším tím pozlátkem, kterému věří nemalá množina našich spoluobčanů.

RYZÍ ŽÁNROVKA
Kazň je čistokrevným detektivním thrillerem. Kritika systému tu netvoří páteř filmu, což může vést k obavám, jak Rusové zvládli ryzí žánrovku. Třeba očekávané sci-fi Project gemini totiž nedopadlo příliš slavně, i když vizuál byl náležitě vymazlený. Jenže tentokráte je to neskutečná bomba! Desetiletý lov na sériového vraha patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední roky v žánru viděl.

DĚJINY SOVĚTSKÉHO NÁSILÍ
Film je členěn do jednotlivých kapitol, které jsou vyprávěny nechronologicky. A stejně jako u polské Štvanice to snímku jenom prospívá. V žádném případě nejde o samoúčelnou berličku. Atmosféra je temná, depresivně bezbarvá. Zkrátka přesně taková, jako byl život v socialismu.

LEGENDY VS. INOVACE
Některé sekvence dají vzpomenout na legendární Mlčení jehňátek nebo seriálového Mindhuntera. To když vyšetřovatelé hledají rady u zabijáka, kterého hlavní detektiv dopadl a díky tomu získal statut legendy. Kazň však nestojí na tom, že by imitovala slavné předchůdce. Jeho hlavní předností je originální pointa, nad kterou mé srdce milovníka temných thrillerů s tématikou sériových vrahů zaplesalo.

Rusům se podařilo natočit brilantní noir thriller, který nestačí ani chvíli nudit, i když stopáž jde přes 2 hodiny. Filmfanatic okamžitě řadí Kazň mezi zlatý fond žánru a rozhodně doporučuje všem fanouškům příběhů o sériových vrazích.