RECENZE: Duna: Část druhá – demonstrace moderní filmařiny

Režisér Denis Villeneuve patří k mým největším oblíbencům. Zmizení považuji za jeden z nejlepších filmů o únosech dětí, ne-li za ten úplně nejlepší. Do zlatého fondu sci-fi žánru pak řadím také jeho Příchozí. První Duna je podle mě hodně odvážná především v tom, jak sebevědomě vsadila na to, že se dočká pokračování. A to i přesto, že diváky “pouze” seznámila se světem mocenských bojů o koření a vyhnula se velkolepým bojovým scénám. Krásný, ale svým způsobem chladný svět. Když jsem ji viděl poprvé, příliš mě neoslovila. Napodruhé už to bylo o poznání lepší a jak vidím druhou část?

Paul Atreides se spojuje s Fremeny a vydává se na válečnou stezku, jejímž cílem je osvobození planety Arrakis i pomsta spiklencům, kteří vyvraždili jeho rodinu. Zároveň hledá způsob, jak zabránit krvavé budoucnosti, jež se mu zjevuje v předpovědích a volí mezi svou životní láskou a osudem známého vesmíru.

ELITNÍ SPOLEČNOST
Jde o jednu z nejvelkolepějších filmových podívaných za poslední roky. Pokud bude završena trilogie, zapíše se do dějin kinematografie vedle Star Wars, Pána prstenů a Harryho Pottera. Bezpochyby. Dokonalost audiovizuálních triků je dechberoucí a hrdinové konečně získávají divákovy sympatie. Mají totiž vnitřní motivaci.

VLASTNÍ SVĚT
Druhá Duna je divácky daleko přívětivější, i když si pod povrchem zachovává koncept prvního dílu. Znovu nás “pouze” připravuje na to, co přijde příště. I taková příprava však může stát za to. Líbilo se mi především to, jak se tvůrci snažili být originální. Když startovaly ornitoptéry, čekal jsem další variaci na vrtulníkovou scénu z Apokalypsy. Nedočkal jsem se!

Občas mi těch zpomalovaček a monstrózních monotónních melodií Hanse Zimmera přišlo až moc, ale budiž. Duna se zapíše do filmových dějin. Už jenom proto byste ji měli vidět. Je to dokonalá ukázka možností moderní filmařiny a to se vrcholu dočkáme až v závěrečném díle trilogie. Snad nebudeme čekat příliš dlouho.