RECENZE: Zóna zájmu – můj soused Osvětim

Režisér Jonathan Glazer má na svém kontě prakticky jen artové filmy. Sexy bestie mě vyloženě rozčilovala, Zrození s Nicole Kidman naopak dojalo a Pod kůží, kde Scarlett Johansson odhalí ňadra, jsem dosud neviděl. Přesvědčila mě Zóna zájmu o tom, že bych si měl režisérovu tvorbu nakoukat celou?

Rodina německého důstojníka žije ve velkém domě s krásnou zahradou. Jejich život je doslova jako z pohádky. Každý den mají společnou večeři, podnikají výlety po okolí, víkendové procházky s přáteli, zkrátka dokonalý árijský sen. Jsou totiž v Osvětimi, kde tatínek Rudolf dělá velitele koncentračního tábora.

VELKÝ BRATR
Děsy holocaustu však k rodině i divákům doléhají jen velmi velmi vzdáleně. Za zdí domu je čas od času slyšet střelba. Sem tam se z komínů táhne páchnoucí dým. Tatínek má občas hosty, kteří mu prezentují rotující spalovnu a snaží se ho oslnit tím, že může pálit materiál non stop. Vlastně sledujeme nacistickou verzi Velkého bratra. Má to ale jeden podstatný háček.

Zatímco do reality show vybírá produkční tým charaktery, jejichž soužití slibuje napětí a zápletky, tvůrci Zóny zájmu obsadili do filmu zcela nezajímavé figurky bez příběhu. Otec je nejšedivější kariérista, který se dovolává zastání u věhlasných šarží nacistické hierarchie. Matka je zaslepená domácí puťka se zájmem pouze o to, aby rodina zůstala na teplém místečku. Okolní smrádek přitom vůbec nevnímá.

NEZÁJEM
Divák si tedy k postavám nemůže vytvořit vztah. Zaujmout ho však nemůže ani příběh. Žádný totiž není. Dojmout nemá co, protože hrůzy holocaustu jsou naznačeny pouze v detailech. Sem tam probublají v zajímavých dialozích manželek, které si stěžují, že židovské závěsy jim v pouliční dražbě vyfoukla bohatší sousedka, ale to je vše. Víc nečekejte.

Režisér chtěl nejspíš docílit toho, že chladně popisný přístup paradoxně způsobí silnější emocionální dopad, než kdyby prvoplánově ukazoval ta největší zvěrstva, jež se v Osvětimi stala. Nepodařilo se. Zóna zájmu je totiž jedna velká vleklá nuda. Spoléhá na to, že divák stáhne klobouk k pietě automaticky. Z principu. Nenechte se vydírat. Film není učebnice dějepisu ani dokumentární výpověď. Nic s vámi není špatně, když se vám tahle artová nuda nebude líbit. 

ČERNÁ JE BÍLÁ
Stydět by se měl spíše režisér, že si dovolil zneužít takto silné a citlivé téma k tomu, aby si užil potlesk, i když filmařsky toho moc nepředvedl. Jediným povedeným nápadem jsou totiž dlouhé sekvence, kdy koukáte na černou obrazovku, což má nejspíš symbolizovat to, jak řada lidí během války zavírala oči, než aby čelila kruté realitě nacistických zločinů i vlastnímu svědomí, že vedle takových hrůz žije. Černočerné záběry jsou tedy paradoxně nejsvětlejšími místy filmu.