RECENZE: John Wick 2 – mistr headshot se vrací

První John Wick se stal v roce 2015 hitem. Akční béčko, které si natočili kaskadéři podle svého vlastního přesvědčení, uchvátilo diváky akčního žánru a Keanu Reevese vrátilo na výsluní. Film zaznamenal také slušné tržby; při rozpočtu 20 milionů dolarů vydělal celosvětově téměř 90 a při takovýchhle počtech zkrátka druhý díl musel přijít.

Popravdě jsem se trochu ztrácel, kde že autoři navázali příběhovou nit, ale fakticky na tom vůbec nezáleží. Vše zůstalo při starém; zabijácká společnost ctící vlastní zákony i měnovou unii a také to, že John Wick chce do hitmanovského důchodu. Jenže také tentokrát musí kvůli shodě nejrůznějších okolností odložit bačkory a chtě nechtě vykonat “poslední” kšeft.

Na rozdíl od prvního dílu se tentokráte vyprávíme také do světa. A římské exteriéry padnou Johnu Wickovi stejně, jako jeho elegantní oblek s neprůstřelnou podšívkou. Tenhle výběr se povedl, stejně jako sázka na ulízlého padoucha, kterého si s chutí zahrál Riccardo Scamario. Ale oproti prvnímu dílu přece jen došlo k malému posunu. John Wick už zdaleka není tou babou Jagou, ze které se všem roztřesou kolena. Jeho smrtonosná aura bůhvíproč pohasla. I když by tomu z logiky věci mělo být spíš obráceně. Vždyť v prvním díle vymlátil prakticky celou pobočku ruské mafie, sakra!

Jenže tentokrát se z Johna Wicka stává lovná zvěř, na kterou si brousí zuby pomalu každý druhý bezdomovec ve městě. Což s sebou na druhou stranu přináší jedno významné plus; větší počet cílů k likvidaci. Druhé dějství je tedy ještě akčnější než první díl a od dob druhého Zátahu jsme tu neměli koncentrovanější akční řežbu.

Jenže zatímco indonéské pecce jste všechny ty souboje na pěst žrali a brali je krvavě vážně, Johnu Wickovi by slušelo, kdyby se jeho headshoty braly trochu s nadsázkou. Jako tomu bylo v jeho prvním vystoupení. Tohle je asi největší slabina, které si Filmfanatic všimnul. Už je to zkrátka až moc macho. Skoro jako filmy Chucka Norrise a to nepřeháním.

Pokud ale přistoupíte na tuhle chlapáckou hru a řeknete si, že podobně suverénních hrdinů je dnes doslova jako šafránu a měli bychom si je tedy spíš hýčkat, než jim vyčítat jejich dominanci a suverenitu, pak se dočkáte možná ještě lepšího zážitku, než vám přinesl první díl.