RECENZE: Orel Eddie – reklama na olympijského ducha

Tenhle film by měl dotovat Mezinárodní olympijský výbor. A jestli tomu tak nebylo, pak jsou páni ve fracích přesně takoví suchaři a morousové, jako angličtí olympijští bafuňáři v tomhle skvělém filmu oslavujícím pravého olympijského ducha.

Angličan Eddie Edwards měl od mala obrovskou touhu reprezentovat Velkou Británii na olympiádě – a jedno v jaké disciplíně. Jenže na každý sport byl tak trochu kopyto. Zkrátka neměl talent. Jeho šance se nakonec ukázala ve skocích na lyžích. Tenhle příběh je, dámy a pánové, podle skutečných událostí, takže ho napsal sám život a psal ho hodně sladkým perem.

Eddie musel tvrdě bojovat o to, aby se vůbec kvalifikoval. Překážky mu nekladly jen hrozivě vysoké skokanské můstky, ale také funkcionáři anglického olympijského výboru. Pro ně byl tenhle chlápek s neutuchající vnitřní touhou zkrátka jen nechtěným podivínem. Nehodným toho, aby oblékl reprezentační dres. Jenže Orel Eddie se nenechal zastavit. Na olympiádě zvlétnul i přes veškerou nepřízeň osudu.

Měl nadváhu, špatně viděl, ve všech závodech skončil poslední, ale díky svému příběhu se stejně stal hvězdou zimních olympijských her v roce 1988 v kanadském Calgary. Od prvního záběru vás možná bude iritovat, jak Taron Egerton (Kingsman: Tajná služba), tak trochu po bradpittovsku, křiví hubu, ale během závěrečných titulků pochopíte proč. A stejně dobře pochopíte, co to vlastně Eddieho hnalo vpřed za splněním jeho snu.

Ve vedlejší roli si užijete Wolverinea Hugh Jackmana, který si roli popíjejícího mentora zjevně vychutnával plnými doušky. I díky němu je celý film krásně propleten dobrou náladou, takže i když to není prvoplánová komediální řachanda, ten dobrý pocit, který ve vás film zanechá, je možná cennější, než kdyby vás bolela bránice.