RECENZE: Eye in the Sky – chřadnutí armády v rukou politiků

Problematika bojových dronů, kterými západní mocnosti útočí na teroristy a během jejichž útoků přichází o život také civilisté, už se ve filmu objevila relativně nedávno. Good Kill (2014) Ethanem Hawkem ale patřilo mezi zklamání. Jak si tedy vedl další film z tohohle ranku Eye in the Sky?

Misi na zadržení špiček teroristické organizace někde v africké Keni mají tentokráte pod palcem Britové. Pomocí dronu mají vyčkat vhodného okamžiku a pak dát povel k zásahu tamnímu vojenskému komadu. Jenže ve chvíli, kdy se ve střeženém objektu objeví dva z pěti nejhledanějších teroristů na seznamu, změní se pozorovací role dronu na smrtící misi. A pod kotel přidá ještě fakt, že v domě se začínají připravovat sebevražední atentátníci.

Jeden by si řekl, že není co řešit. Cíle jsou lákavé a jejich likvidace fakticky nezbytná. Jenže kdo bude mít koule na to, aby na sebe vzal politickou zodpovědnost za to, že dal povel ke zmáčknutí spouště? Tahle mise totiž není čistě vojenská, nýbrž probíhá za účasti (respektive pod dohledem) úředních šimlů, právníků a ministra obrany. Takže se začíná rozvíjet absurdní zápletka ve stylu Jistě, pane ministře.

Jenže tohle není žádná legrace. Na povrch totiž vyplouvají nehezké slabiny západního systému i samotné demokracie, ale i morální dilemata. Před ty jsou tu stavěni nejen zainteresovaní vojáci a politici, ale podobně, jako u dánského Boje, také samotný divák.

A právě to je stěžejním prvkem celého filmu. Pokud je váš pohled na tohle téma striktní, nebo dokonce radikální, nejspíš vás Eye in the Sky bude doslova štvát – slušně řečeno. Pokud si ale připustíte myšlení v trochu širších souvislostech a možná i trochu toho politického nadhledu na (v první řadě) vojenskou operaci, dostanete se před nesnadnou volbu.

Pokud to ale dotáhnete až k ní, budete po skončení filmu spokojení. V opačném případě si nejspíš jenom postesknete, že takhle tu válku s terorismem nikdy nemůžeme vyhrát.