RECENZE: Pusher 3 – balkánská tečka

V závěrečném díle trilogie Pusher se do hlavní role konečně dostává “sympaťák” z Balkánu – drogový baron Milo. Jeho královská léta se chýlí ke konci a on teď musí čelit novým konkurentům (Arabové, Albánci a spol.) i novým trhům (extáze namísto heroinu apod.). Jak se zástupce staré školy vyrovná s nastalou situací?

Po recenzi druhého dílu už asi nikoho nepřekvapí, že ani ve třetím Pusherovi neopuštíme staré známé prostředí špinavých ulic kodaňské periferie a jejích drogových struktur. Stejně tak jsou přítomny všechny trademarky předchozích dvou dílů; syrová kamera, místy přepálené červené filtry i perfektní soundtrack.

A ani příbeh nevymýšlí nic nového. Milo je v problémech, dluží peníze (nebo drogy) a s nastalou situací se musí vyrovnat. Po svém. A že to horkokrevní balkánci dokážou roztočit, to si asi dovede představit každý.

Osobně bych třetího Pushera označil za nejsilnější díl série. Postava Mila v sobě totiž skvěle mixuje oba předchozí přístupy ústředních antihrdinů Franka i Tonnyho. Jeho kolísání mezi přívětivým tatíkem a cholerickým psychopatem schopným prorazit vám kladivem lebku je tak uvěřitelně mrazivá, až bych se jednomu nedivil, že by na základě toho zrušil svojí dovolenou v bývalé Jugoslávii.

Zdařilým obloukem se v závěru dobereme toho, že v tomhle světě je defacto každý sám (nepočítá se ani rodina) a o to rychlejší a bolestivější může být pád až na samotné dno – leckdy dno hrobu. Ale i v tomhle světě ještě občas platí staré pořádky, oddanost a jistá forma loajality. Tu vám s řeznickou razancí dokáže v hodně drsné porcovací scéně bouchač Radovan (objevil se v prvním díle) a udělá tak tu nejlepší tečku za zdařilou drogovou trilogií.

Na tomhle světě zkrátka není nic hezkého, nic o co by měl člověk stát. Je tu jen samota a nejistota, kdy se právě z vás stane bezvýznamná a postradatelná figurka na zmatené drogové šachovnici. “Proč jsi to udělal, Milo? Aha, tenhle je Albánec, tak to je v pořádku.” Morálně zvrácené, ale filmařsky precizní a působivé.