RECENZE: Home Sweet Home – doma je doma, no ne?
Žánr home invasion je na tom podobně, jako nedávno zmiňovaný found footage. Není příliš prostoru, kam tenhle přístup posouvat, takže se na nás valí zástupy sice ucházejících, nicméně zoufale neoriginálních filmů. Home Sweet Home naštěstí není takovým příkladem. Jde totiž o poměrně svěží vánek v ranku domácích invazí.
A poznáte to už v samotném začátku; zabiják se totiž k hlavním hrdinům (manželský pár) nemusí dobývat. Vychytrale si totiž do jejich příbytku přijde ve chvíli, kdy jsou na koncertě, připraví si půdu pro pozdější teror a už si jenom počká, až se jeho oběti dostaví na místo činu.
Právě úvodních cca 20 minut je na filmu tou nejlepší částí. Tak trochu insidersky totiž ukazuje, jak si musí správný domácí násilník počínat, aby mu jeho oběti nevzaly roha. Pokud vás tahle pasáž zaujme, rozhodně doporučuji snímek Behind the Mask: The Rise of Leslie Vernon, který jde v odhalování postupů zabijáků ještě daleko hloubš.
Ale zpátky domů. Další vývoj děje už není nikterak překvapivý a všechno směřuje k nevyhnutelnému konci. Naštěstí stopáž je více než přívětivá (střídmých 82 minut) a tak se nejspíš ani nedostaví obvyklý pocit, kdy obětem přejete smrt, protože jejich chování je jednoduše debi*ní.
Home Sweet Home tedy není žádnou revolucí v žánru, ale jde alespoň o dobře připravenou jednohubku, kterou bez rozmyslu smlsnete a bude vám chutnat.
V žánru home invasion poměrně svěží vánek a rozhodně lepší průměr, což se počítá.
Čili film, kterej se bude líbit úplně všem a bezesporu se stane klasikou.
Poctivej film, kterej ve vás zanechá pocit příjemně strávenýho času.
ale pořád půjde o dobrou zábavu, navíc řemeslně dobře odvedenou.
Coby film už jde o slabší kousek, na kterým si ale pořád můžete najít pozitiva.
Film dobrej tak na zalepení nudného a deštivého odpoledne. Jinak ztráta času.
když už se to nepodařilo nám.
