RECENZE: Ex Machina – lidství, libido a sviňáctví

Komorních dialogových sci-fi se nikdy netočilo zrovna moc. A současnost není vyjímkou. I když Ex Machina je v poměrně krátkém časovém horizontu po Her už druhým filmem z tohoto ranku, je tenhle stav celkem logický. Málokdy se z toho totiž vyklube takový majstrštyk jako třeba The Man from Earth. A i tak diváci mnohem více slyší na velkolepé akční řežby, než na sledování “mluvících hlav”.

Takže jak je na tom nejnovější přírůstek do filozofování o umělé inteligenci? Ex Machina si vystačí s malým prostorem jednoho futuristického domu a fascinující okolní krajinou. Do těchto lokací zasadí pouhé 4 figury a tím jsou kostky vrženy.

Nadaný programátor Caleb vyhraje firemní loterii a odlétá na týdenní pobyt do domu svého zaměstnavatele – geniálního vědce Nathana. Tam posléze zjišťuje, že Nathan s ním počítá coby figurantem pro Turingův test. Ten má za cíl prověřit umělou inteligenci, kterou Nathan sestrojil a dal jí jméno Ava.

Caleb samozřejmě souhlasí, protože teď přece může být součástí historie a začínají tedy sezení s robotem, ve kterých se filozofuje, testuje a cituje. Postupem času se Caleb i divák dostává do rozpaků, jestli je Ava skutečně inteligentní, nebo pouze plní svůj naprogramovaný kód inspirovaný chováním celého lidstva.

Překvapivě to není nuda, ale při zpětném pohledu vám přece jen dojde, že převyprávění několika hlubokomyslných citátů z toho ještě nedělá hlubokomyslné filozofické dílo. Stejně jako to z Avy nedělá samostatně myslící bytost s vlastním vědomím. Vyloženě navíc je úplně poslední scéna filmu, která diváka takřikajíc vede za ručičku a trochu mu tím ubírá možnost domyslet si věci sám.

Figury ale baví, rozhodně nejsou černobílé a typického záporáka nejspíš nenajdete ani po závěrečných titulcích. Pro někoho by ale konec mohl být poněkud šokující. Ukáže se totiž, že podstata lidství netkví ve schopnosti milovat, ani v sexuálních tužbách, ale prostě a jednoduše ve sviňáctví.