RECENZE: Black Sea – zatmění mysli pod hladinou moře

Jude Law tak trochu upadl v zapomnění. Tedy ne, že by se přestal objevovat v áčkových titulech, ale jeho zapamatovatelnost v posledních letech je pro mně osobně takřka nulová. Popravdě jsem musel nahlédnout do jeho filmografie, abych si vzpomněl, kde všude tenhle Angličan naposledy hrál.

Na ponorkové drama Black Sea jsem se ale docele těšil. Nacistická ponorka napěchovaná zlatem na dně moře a britsko-ruská partička ve zrezivělé kocábce, co hodlá tyhle lesknoucí se cihličky vyzvednout? Pro někoho už možná klišé, ale pro mně pořád ještě COOL námět.

Už úvodní titulková scéna, kterou zoufale pohřbívá absence ústředního motivu (ideálně ve stylu Krvavého přílivu nebo Honu na ponorku) ale dává tušit, že tady se bude kopat pouze druhá liga. Vizuálně je totiž všechno takřka v nejlepším pořádku, ale absolutně nechápu, koho napadlo udělat prakticky “němé” titulky. Ten hudební podkres zkrátka neslyšíte.

Ale vizuál je OK a také úvod filmu ještě slibuje zábavnou podívanou. Nábor posádky i plán mise zkrátka stojí za to. Jenže pod hladinou se během plavby k cíli začnou množit WTF momenty a z Černého moře dělají místy čistokrevný blábol.

Absolutně nelogické chování postav, nefungující flashbacky a navíc otravný motiv znovunalezeného ztraceného syna jsem filmu zkrátka nevěřil. Což je vina především naprosto nudného a (zprvu) předvídatelného scénáře, protože herecká partička má své kouzlo.

Jenže nesmysly se v ponorce začnou hromadit takovým způsobem, že ke konci už jsem si vůbec neodvážil tipnout, jak to celé dopadne. Kdyby z nacistické ponorky vystoupil nemrtvý admirál Dönitz a hodlal si vybojovat odcizené zlato zpátky, asi bych se ani nedivil.

A pomyslný poslední hřebíček do rakve uvěřitelnosti přijde úplně na závěr. Škoda. Ponorkových dramat není nikdy dost, ale Black Sea je spíše tím slabším představitelem žánru, kterého ze dna nevytáhne ani solidní herecké obsazení.