RETRORECENZE: Ninjova pomsta aneb cesta do Ameriky

Ninjové prožívali v osmdesátých letech žně. Narazili jste na ně doslova na každém rohu. Ať už na Filipínách nebo v Karibiku. Ale mohli jste je potkat také v USA. Po vyvraždění své rodiny v Japonsku se Cho přesídlil do Ameriky, kde hodlal začít nový život. Brzy ale zjistil, že jeho galerie se ocitla uprostřed drogové války. A on sám, že neunikne údělu ninji.

Ninjova pomsta je volným pokračováním filmu Ninja přichází. Tahle série byla jedním ze základních stavebních kamenů celé té osmdesátkové ninjamánie a Filmfanatic chápe proč. Choreografie soubojů totiž byla povedená a dá se na ně bez problémů koukat i dnes. Příběh je sice naivní, ale oproti dalším ninja kouskům je nepoměrně sofistikovanější. Samozřejmě v osmdesátkovém měřítku.

Nechybí quilty pleasure momenty ani WTF situace, jako když si začnete lámat hlavu, proč se vrah převleče do ninja úboru, aby týpkovi zlomil vaz na veřejných toaletách, načež se zase převlékne zpátky do civilu a spořádaně odejde. Asi dresscode za každé situace.

V hudebním motivu nechybí syntetizátory a těšit se tedy můžete také na patřičně vlezlý soundtrack. Při zpětném pohledu mi přijde, že u většiny osmdesátkových béček si tvůrci nejvíc vyhráli právě s hudebními motivy. Záhadou ale zůstává proč.