RECENZE: Southbound – stylová hororová antalogie

Hororový povídkový film. Filmfanatic jich moc nezná. A už vůbec ne těch dobrých. První V/H/S i další pokračování jsem přešel stejně, jako Abecedu smrti. Proto jsem docela s chutí sáhnul po Southbound. I když je od stejných tvůrců, jako V/H/S, trailerem si mě získal hned napoprvé. A nezklamal! Takže možná dám zpětně šanci i té véháesce, nicméně dnes budeme řešit právě Southbound.

Už od úvodních titulků si mě film začal získávat (nebo spíš strhávat) na svojí stranu; vysokooktanová jízda kamery na nárazníku automobilu Ford noční dálnicí kdesi v poušti uprostřed země nikoho, navíc podkreslená příjemným chraplákem, který nejde daleko pro nějaké to trefné FU*K? Hell Yeah!

Když si k tomu navíc připočtete padnoucí osmdesátkovou hudbu, která pak přeskočí v o něco vážnější hru postsynchronů, máte prakticky už během titulků jasno, jestli vám tenhle film sedne, nebo ne. Z nastoleného tempa totiž neuhne celých 90 minut.

Úvodní historka lehce kopíruje začátek Takových normálních zabijáků, takže i když po jejím smyslu budete nejspíš pátrat marně, obsah necháte v klidu vyhrát. Tohle má prostě styl. Což znovu platí pro celou stopáž.

Vůbec celý film drží až překvapivě pohromadě na to, že za ním stojí 4 režiséři. Jednotlivé historky totiž nejsou odděleny a de facto na sebe “přirozeně” navazují. Přitom si zachovávají takřka identické tempo a ani atmosféra se příliš neliší.

Tvůrci měli evidentně rádi Příběhy ze záhrobí, protože černý humor je přítomný ve všech historkách a ty se očividně neberou příliš vážně. Což je vždy jedině dobře, pokud zrovna netočíte vyloženě vážný horor jako Vetřelec apod.

Městečko Southbound a jeho okolí – především neexistující dálniční smyčka, se vám tedy může stát jedním z nejmilejších hororových zájezdů poslední doby. Přiznávám, že tentokráte vítězí forma nad obsahem, ale jednou za čas by si to člověk mohl dopřát, no ne? Obzvláště v tomhle odlehčeném žánru. A soundtrack je boží!