RECENZE: Zátah 2 – jednoduše nejlepší mlátička film všech dob

Před časem jste se v TOP7 zapadlých akčních klenotů mohli dočíst o indonéském filmu Raid aka Zátah. Odkazoval jsem tam i na jeho přímé pokračování, které si podrobněji představíme v dnešní recenzi.

Dvojka začíná prakticky několik minut potom, co skončila jednička; přeživší policista Rama je naverbován tajnou policejní skupinou a následně vyslán na misi, během níž má infiltrovat nejvyšší kruhy jakartského podsvětí a přispět tím k odhalení korupce a zrady v policejních řadách. Bohužel pro něj, než se vůbec může pustit do skutečné infiltrace gangsterské hyerarchie, musí si odsedět 3 roky v lapáku, kde bude krýt záda synáčkovi jednoho z nejvyšších bossů. Což samozřejmě trochu naruší jeho rodinný život, ale na druhou stranu mu to zaručí pozornost nejvyššího bosse. Cesta labyrintem tedy může začít…

Dvojka nabízí oproti jedničce plnohodnotný svět, který není omezen pouze prostory jednoho činžáku. Podíváme se tak na řadu míst, která sice uvidíte poprvé, ale i přesto vám budou připadat povědomá; tu zříte jasný odkaz na Scorseseho Casino, tu na Matix sourozenců Wachovských, tu na herního Max Payna, tu na De Palmovu Zjizvenou tvář, tu na Old Boye a tak dále. Čím víc budete mít nakoukáno, tím víc si užijete těchhle pomrknutí na fanouška. Ale nebojte se, nejde jen o pouhou vykrádačku ve stylu Quentina Tarantina. Režisér Gareth Evans se poctivě snaží přispět se svou vlastní špetkou do akčního mlýna.

A tak i když kladivo nebo baseballová pálka coby nástroj smrti pro vás nebudou žádnou novinkou, jejich upgradované použití si určitě zapamatujete. Stejně jako řadu soubojů tělo na tělo, jejichž choreografie sice nepřináší revoluci, jako svého času Matrix, ale rozhodně se jedná o viditělný posun norem žánru. Dovedu si zkrátka představit, že od nynějška se podobné pojetí a efekty mlátiček tělo na tělo prosadí v masovějším měřítku. Film tedy dokonale spojuje odkazy klasických děl, ale přichází také s něčím vlastním, čím obohatí žánr akčních filmů, potažmo gangsterek. Některé scény se totiž dozajista stanou legendárními.

Vedle toho všeho akčního masa se ale tvůrci snažili přichystat nám také chutnou omáčku z charakterních postav. A i když je pravda, že už jsme tu v asijském provedení měli povedenější gangsterky s propracovanějšími charaktery, rozhodně jsme tu neměli lepší řežbu, ve které nehráli hlavní roli pistole, ale pěsti. Což jednoduše znamená, že jsme tu lepší mlátičku neměli nikdy a to v celosvětovém měřítku. Nejslabším článkem filmu se tak pro mě stává hudba. Prakticky celý film jsem si jí vůbec neuvědomoval a zaujala mě až v podkresu (před)finálního souboje. To jsem si uvědomil, že to je vůbec poprvé za bezmála dvě a půl hodiny, co ji vnímám. Což je škoda, protože takovýhle akční opus by si svou ústřední melodii rozhodně zasloužil.

Cekově ale režiséru Garethu Evansovi tímto hluboce smekám, protože ještě před třicítkou natočit něco takového, to si prostě poklonu zaslouží. Teď jen doufám, že zbytek kariéry nestráví onanií nad sebou samým, jako se to stalo jednomu nejmenovanému tvůrci s iniciály Q.T.