RECENZE: Dunkerk – dokonalý válečný trik

Christopher Nolan patří mezi nejhvězdnější režiséry současnosti. Naposledy si kritiky i diváky získal svou velkolepou sci-fi Interstellar, a i když Filmfanatic nebyl nadšený až tak, jako většina ostatních, tenhle chlápek pořád patří mezi hrstku tvůrců, jejichž novinky mě budou vždy zajímat. A nejinak tomu samozřejmě bylo u jeho adaptace válečných událostí u Dunkerku.

V roce 1940 zůstalo u tohohle francouzského přístavu uvězněno v obklíčení německých vojsk přes 400 000 spojeneckých vojáků. Většinu tvořili příslušníci Britského expedičního sboru a Francouzi. Ztráta takového množství bojeschopných mužů mohla mít na další vývoj druhé světové války fatální důsledky. Proto Britové spustili operaci Dynamo, během které chtěli přes lamanšský průliv dostat co nejvíce vojáků zpátky do Anglie. Jenže německé tanky, dělostřelectvo i letadla se kvapem blížila a šance na úspěch se rovnala zázraku.

Christopher Nolan nás vrhá přímo do zběsilého závodu s časem hned od prvního záběru a pod tlakem se budete cítit prakticky celou stopáž. Dunkerk totiž přináší hned několik poměrně originálních a bezesporu odvážných filmových postupů. Především tedy to, že že záběru fakticky nezmizí “hudební” podkres tikajících hodin. Tenhle triviální rytmus funguje jednoduše na jedničku a udržuje trvalé napětí až překvapivě dobře.

Postavy pronášejí jen skutečné minimum dialogů a některé si za celý film vystačí fakticky jen s několika větami. O to víc za ně ale hovoří činy. Děj je rozdělen na tři části odehrávající se na zemi, ve vzduchu a na vodě. Občas dojde k prolnutí, ale divákovi poměrně brzy dojde, že události se nedějí paralelně, takže i když se na některou scénu díváte podruhé, buďte si jisti, že režisér vám neodkryl vše podstatné.

Dunkerk je prostě jedním z nejpůsobivějších válečných filmů, co jsem kdy viděl. Na rozdíl třeba od Vojína Ryana k tomu nepotřebuje epické záběry na rozsáhlé pláže (i když samozřejmě dojde i na ty), ale sází spíše na vyprávění jednotlivých příběhů. A ty jsou samy o sobě dostatečně působivé. Technika je tu navíc prezentována ne zrovna v dokonalém světle, ale zkrátka tak, jak to nejspíš tenkrát bylo. Totiž, že sednout do Spitfiru byl už samo o sobě hrdinským činem, protože když jste šli na hranici jeho možností, letadlo vám to zkrátka dávalo vědět.

Německým protivníkům tu není věnován prakticky jediný záběr a tentokrát se tedy nedočkáte klišoidního “jsou to vojáci a lidé, jako my”. Nepřítel je tu zahalen až mimozemsky neproniknutelnou aurou a svým způsobem tak dochází k válce světů, což se fakticky skutečně dělo. Nolanovi se zkrátka podařilo natočit strhující obrázek jednoho zázraku, který nejspíš zachránil Evropu pro její podobu tak, jak ji známe dnes. Od Dokonalého triku nejlepší Nolan.