4DX kino: stojí rozměr navíc za to?

Už zhruba rok (od května 2013) můžete v multiplexu Cinema City na pražském Smíchově zavítat na filmovou projekci 4DX (sál č. 3). A vzhledem k nákladům na přestavbu sálu (cca 1 milion eur) to nevypadá, že byste se v dohledné době podobné atrakce dočkali v každém krajském městě. Ale stát se může cokoli, samozřejmě bude záležet na divácké poptávce. Stojí ale těch 320 Kč za jednu vstupenku vůbec za to?

4DX je produktem jihokorejské firmy a krom tamního trhu (od r. 2009) už funguje v Izraeli, Rusku, Polsku, Chorvatsku, Bulharsku, Japonsku, Thajsku, Vietnamu, Indonésii, řadě zemí jižní Ameriky nebo na Filipínách. Zprovoznění v USA se chystá v nejbližší době. Konverze filmu pro 4DX trvá 7-10 dní, což je přijatelná doba, aby se vše dalo bez problémů stihnout před regulérní premiérou. Výsledek pak podléhá kotrole a ten musí schválit studio, jenž daný film natočilo.

Samotný 4DX sál se ale jen minimálně liší od toho klasického. Největším rozdílem jsou samotné sedačky, které jsou o poznání bytelnější, než ty klasické. A aby také ne, když musí nabídnout řadu efektů, jako jsou vibrace, občasné kopance do ledvin nebo zadku (nic drastického), vypouštění vůní, vzduchové trysky za uchem, stříkaná voda (rozprášená ale tak, že mokří nebudete) nebo náklon celé sedačky všemi směry. K tomu všemu pak na stropě nechybí stroboskop. Zní to úžasně, ale jak to funguje ve skutečnosti?

Osobně jsem 4DX projekci navšívil prozatím 2x; poprvé to bylo na film, který byl pro tuhle atrakci snad přímo natočený – Já, Frankenstein. Jednoduchý děj a spousta akčních scén, které dávaly dostatek prostoru, aby vám systém ukázal, co všechno dovede. Podruhé to bylo pokračování Kapitána Ameriky. Tady už jsem očekával, že na prvním místě bude samotný film, který 4DX efekty pouze podpoří. Jenže to by se asi divákům nelíbilo tolik, jako zběsilá jízda, při které občas ztrácí přehled o tom, co se děje na plátně, čímž ale na oplátku dostávají intenzivní pocit, že za peníze navíc dostávají skutečně něco navíc.

Z odstavce výše je nejspíš patrné, že u obou filmů byly zběsilé pohyby křesla a masírování zad i hýždí spíše na škodu. Nedovolují vám totiž plně se soustředit na choreografii akčních scén a váš zážitek se tak z vizuálního hlediska přesouvá spíše do toho fyzického, kdy dostáváte nakopáno, stejně jako hlavní hrdina. Možná kdyby směry jednotlivých náklonů více korespondovaly s tím , co se děje na plátně, vše by působilo celistvějším dojmem, ale takhle vás to opravdu spíše ruší.

Tento dojem vám pak ještě umocní scény, kde se stejných efektů využívá daleko střídměji a vy si v tu chvíli naopak lebedíte; velkolepé průlety mezi budovami vám s jemným náklonem křesla perfektně podtrhnou pocit závrati. Vybrace pod vaším zadkem dodají pocit, že skutečně sedíte v nadupaném sporťáku a lehký vánek spolu s několika kapkami vody ve vaší tváři zase umocní sílu tropické bouře. V tomto případě zkrátka platí, že méně je někdy více.

Jaký je tedy verdikt nad 4DX kinem? Technologie jako taková je bezesporu zajímavým oživením filmového zážitku. Nicméně na její plné (respektive smysluplné) využití si budeme muset počkat. A je otázkou, jestli se vůbec kdy dočkáme. Masový divák si totiž žádá pocit, že za své peníze dostává pořádnou dávku zážitků navíc. A to mu při využití 4DX efektů, které by bylo pro samotný film nejpřínosnější, systém prostě nedá. To však ještě neznamená, že se v budoucnosti neobjeví odvážný tvůrce, jenž se právě touto cestou vydá. Do té doby se ale můžeme na 4DX chodit dívat spíše jako do lunaparku; na atrakci, na ty nejméně náročné filmy, během kterých nám nebude vadit, když s námi křeslo bude lomcovat sem a tam a my občas přehlédneme nějaký ten detail.